P. S. Drobnosti...

V sobotu 15. 12. jsem aktualizoval cyklotrasu na mapě, je teď dost přesně, doporučuji promítnout do satelitního fota. Na poloostrově Nicoya jsou vidět i brody, fakt dost podrobné. Ještě doupravím i zbytek putování, včetně plavby v souostroví Bocas de Toro. Ale na fotky furt nedošlo, já mám svoje ještě na kartě a i Jana se v neděli nějak potýkala s DVD vypalovačkou...
V neděli 16. 12. jsem rozbalil svoje kolo z krabice. Už jsem ji vyhodil, ale byla opravdu dost naklepaná ze všech stran. A také jsem zjistil, že jsem v Alajuele asi zapomněl svou přílbu...

Dozvuky

Probudit se ráno ve vlastní posteli není vůbec špatné. Horší je, že se muselo do práce. U snídaně jsem si kompletoval peněženku (koruny, doklady, různé nezbytné průkazy ap.). Je těch propriet o něco méně, když se mi ji před měsícem podařilo ztratit komplet se vším, a tak například ještě nemám občanku ani řidičák... Ale obě platební karty už jsem si stihl obnovit. No jo, ale teď je tu jen jedna... Chybí ta od osobního účtu... Kde je , kdy jsem ji naposled viděl...? Že by..., že by v Caracasu při placení hambáčů???
Do práce to mám naštěstí 5 minut. V internetovém bankovnictví nejprve nabíhá zůstatek účtu. Částka 64,50 Kč nevěstí nic dobrého. Ani podrobný výpis, díky kterému vidím, že moje zapomenutá karta pustila do oběhu v Caracasu celkem 34 550 Kč, které shodou okolností dorazily na účet asi 5 min předtím, než jsem ji tam zapomněl... Ach jo, naštěstí mne v bance trošku uklidní - mělo by to jít vyreklamovat, a když ne, je to pojištěné... Ale bude to trvat aspoň tři měsíce. Každá hra má svého blbce.
V poště mám mejly, že oba zpožděné bágly dorazily na místa určení. Aspoň to.
Denisa si dala tu práci, že dohledala česká jména spousty žab, ptáků i dalších živočichů, co jsme viděli v Kostarice. Nejvíc mne pobavilo zjištění, že pták, kterého jsme často potkávali a pro sebe ho pojmenovali "suposlepice" se ve skutečnosti jmenuje kondor krocanovitý, to jsme docela dobří, ne?
Tak ještě vyreklamovat pár dolarů za ztracený baťůžek v Kostarice, dostat něco zpět něco z Venezuely a to už bude příhodám z naší cykloKostariky opravdu konec!

Děkuji za pozornost!

Návrat domů (Po-Út)

Všechno má svůj konec. V sedm ráno snídáme na hotelu s Janem, s nímž jsme se večer domluvili na společné dopravě na letiště. Má totiž taky rozměrné zavazadlo - surf. Není sice tak rozměrné jak naše krabice, ale přece jen se nám dobře skládá na van, co nás odveze.
Na letišti je živo, krátce se handrkujeme se zřízenci, kteří nám nakonec na baličce zabalí kola do plastu za pouhých US$ 15/ks. No a ještě fronta na poplatky letišti, na odbavení, na pasovku, na bezpečnostní kontrolu, no klasika...
Ale nakonec přece jen se naše letadlo zvedne a po dvou a půl hodinách jsme v Caracasu. Co teď? Po snídani dlouho, v letadle nám dali jakousi chuťovku a ve velkém jumbu Air France budem jíst nejdřív za tři hodiny. A tak se necháme zlákat levným Burgerkingem. Trošku chaos při výběru i přípravě jídel, platím kartou, hlad je veliký. Ale je pravda, že BK patří mezi ty lepší producenty hambáčů. Při čekání na gate potkávám jednu z nejlepších adventurních průvodkyň, Lucku Eiseltovou. Právě jí končí adventurní akce Treking ve Venezuele. Neskutečné! V Alajuele jsem potkal celkem tři naše zájezdy a teď i ve Venezuele. Moc pěkné :-)
Jumbo není úplně plné - strategická místa u nouzového východu, jedny z mála, kde si mohu natáhnout nohy, jsou překvapivě volná. Cesta tak bude přece jen příjemnější, jumbo patří mezi letadla s nejmenším prostorem pro jedince... Ani film není překvapivě blbý, na Hvězdný prach se rád podívám podruhé, byť se španělským dabingem a anglickými titulky... Ale odlétáme více než o hodinu pozdě a se stejným zpožděním dorážíme do Paříže.
To je docela problém. Na še letadlo odlétá z jiného terminálu za 55 min (v 9:50) a při neuvěřitelně pitomém systému přepravy mezi terminály (okružní linka) nám cesta trvá přes půl hodiny. Nicméně při přestupu si všímáme, že odlet je také o 15 min opožděn. Naděje! Proběhneme kontrolou a opravdu, mezi posledními stíháme! Tedy my jo, ale jak naše baťůžky... a kola! Hlavně že letíme, mám v Praze nabitý program. No, vlastně hned neletíme, zpoždění nakonec nabere skoro hodinu. Ale tuto část letu zajišťuje ČSA a tak už jsme vlastně doma. Hospodářské noviny, a po startu i PIVO, opravdické PIVOOO!
Úvahy o baťůžcích se vrátí po přistání v Praze. To nemohli stihnout, jdeme tedy rovnou ke zpožděnému okénku. Nicméně v oddělení nadrozměrných zavazadel se brzy objevují naše modře zabalené krabice. Jenom na pásu chybí Janin a Denisin pytel (já raději vše zabalil do kola) - ty to pro změnu nestihly. Blbá varianta, už jsme se těšili, že se kola zpozdí a pak nám je aerolinky dovezdo na vlastní náklady až domů. S pytli by bylo lehčí pořízení.
Ve 13:30 jsem před barákem, vyvlečeme s Janou kola do druhého patra, trvá to 20 minut, fuj to je dřina. Ve 14:05 jsem u kadeřnice, která se má pokusit udělat ze mne člověka, ve 14:45 ypět doma a uzluju se do kravaty a v 15:00 zahajuji firemní předvánoční setkání s obchodními patnery. Výlet skončil.

Vulkán Poás, kávovníkové plantáže

Poslední celý den v Kostarice jsme si dopřáli bezstarostný celodenní výlet. U místního památníku bojovníka za svobodu nás vyzvedl mikrobus místní cestovky a vyrazil s námi směr vulkán Poás. Ovšem program začínal snídaní na kávové plantáži a následnou prohlídkou celého procesu získávání a výroby kávy. Na konci "cesty kávy" je manufaktura se starožitným více než sto let starým, dodnes plně funkčním zařízením na třídění, sušení i pražení. Kostarikánci svoji kávu řadí do nejvyšší světové třídy a je pravda, že ji i umí vařit. Po celé zemi jsme snad nikdy neměli špatný kafe.
Jak jsme stoupali výše a výše k vrcholu vulkánu, bylo nám čím dál víc jasné, že tento bod programu nás asi neuspokojí. Nejdříve mrholení, pak mlha, a po vystoupení z auta ve výšce kolem 2500 m déšť s mlhou dohromady. No prostě hnus, fuj a vůbec nic vidět. Místní by řekli... mierda... Veliký kráter i lagunu v něm jsme si tak prohlédli jen na videu v návštěvnickém centru parku...
Třetí kombinovanou zastávkou byl parkový areál (jméno jsem bohužel zapomněl) ve výšce 1500 m. Na soukromém pozemku v buši byly vybudovány opravdu velké voliery s ptáky a motýly, takže jsem mohli vidět to, ce se nám dosud nepodařilo. Prohlídce předcházel slušný bufetový oběd, což ovšem z hlediska programu nebylo ono... Po volierách jsme, stále mírně přejedeni pokračovali na vyhlídkovou trasu pralesem k vodopádům. Největší z nich měl 36 metrů, celkem jich bylo asi pět. Opravdu moc pěkné. Jenom ty okolní schody x oběd ...
Ve čtyři jsme byli zpátky. K našemu překvapení jeden ze spolucestujících výletníků byl z našeho hotelu. Němec jménem Jan byl příjemným společníkem i na následnou seanci s nikaraguijským rumem a kolou i při večeři. Po pravdě řečeno, po třech týdnech už mi mužský element v partě opravdu chyběl...

P.S. Podle diakritiky je zřejmé, že už dopisuji v Praze. Tak už brzy budou i obrázky :)

Potřetí do Alajuely

Poslední ráno u moře. Jana šla Denise ukázat aspoň kousek NP, když včera nemohla. Já si udělal pár obrázků příjemné Cahuity a pak jsem si na balkoně v lehátku pustil moře na plné pecky. Příjemná hodinka. Dámy se vrátily spokojené, u vchodu viděly i lenochoda (nefotitelné - chlupaté cosi na stromě), kterého se nám včera vidět nepodařilo.
Cesta busem proběhla bez překvapení, za necelých pět hodin s pauzou na oběd jsme byli na centrálním terminálu. Zde ovšem přišla nejzábavnější chvilka dne.
Chtěli jsme taxíkem na alajuelský terminál místních linek a pak dojet busem. Taxikář nás ale ukecal, že bude jednodušší pro nás (a výhodnější pro něj ;-), když nás vezme přímo do hotelu v Alajuele. No to byla jízda! Předně znal nějaké zkratky, jak se vyhnout ucpanému středu města, a vezl nás spletí postranních uliček vilových čtvrtí. Ta to ještě šlo, ale při nájezdu na dálnici do Alajuely začaly první myši, které se s blížícím se cílem množily. Ucpanou Alajuelou jsme projeli převážně ve třetím "pruhu" za krajnicí a většinou na červenou. Za dvacet minut jsme byli u hotelu, opravdu neskutečné!
Před definitivním balením kol jsme se ještě prošli centrem, probíhala tu předvánoční charitativní fiesta,plno stánků, hudebníci - divadla už jsme nestihli.

Narodni park Cahuita

Je prijemne se moci vyspat. Zvlast po mirnem flamu, ktery jsme podnikli s dvema Nemkami z Munsteru, mamou a dcerou, vcera vecer v hlavnim baru pri polozive mistni muzice.Tedy zivy byl jen zpevak, ostatni z konzervy.
Denisa se probudila s problemy. Nejdrive si myslela, ze je to take nasledek parbicky, ale asi to bylo z nektereho vcerejsiho jidla. Nakonec se rozhodla zustat na pokoji, zatimco my s Janou jsme vyrazili do parku. Tedy po pravde, ani Jana se necitila uplne fit, ale prece jen to zvladala. Mne se vcerejsi potravu podarilo ustat.
Zdejsi park je maly, ale pekny. Jeho soucasti je i morsky koralovy park, na ktery nam ale nezbyl cas. Tak jsme sli aspon po sousi. Pobrezni okruzni stezka je dlouha asi osm kilometru a zcela kopiruje pobrezi. Upraveny chodnicek rozdeluje pobrezni palmy a vnitrozemsky bus. Po stromech poskakovaly a rvaly nam uz duverne zname opice, cerni giboni, po stezce pobihaly snad stovky jesterek a raku poustevnicku.Je to k vzteku, kdyz vidite peknou musli na cesticce, shybnete se pro ni, a ona vam zdrhne... V krovi rvali papousci a kvakaly zaby, bohuzel jsme nevideli zadne. Ale zato jsme, diky pruvodci skupiny, co sla pred nama, videli na vetvi u zeme krasneho zluteho hada. A taky pavouky. Nakonec jsme se vykoupali na krasne velke plazi, voda mela snad 30. Pak uz se cesta stocila od pobrezi k autobusove zastavce na hlavni ceste. Cesta byla vlastne zeleny tunel pod velkymi stromy, samozrejme opet s opickami. A jedna z nich se na nas zacala divat a slezat. Opice na zemi, to je neco spatne. Tak jsme radeji pridali do kroku. A pri trictvrtehodinovem cekani na bus zpet jsem KONECNE videl tukana ve volne prirode. A toho nejopravdovejsiho, cerneho se zlutym zobakem (v Kostarice zije celkem 8 druhu). Jenom fotka se nepovedla.
Po navratu jsme nasli zivou Denisu, ktera uz se tesi do hospody, tak je snad vse na dobre ceste. A zitra sbohem Karibiku!, naposled se vracime do Alajuely.

Zpet v Kostarice

Muziku mam rad. Muziku latinskou mam rad cim dal vic. Opravdu. Ale nemam rad, kdyz si nekdo zacne touto muzikou testovat svoji x kW aparaturu tricet metru od me postele v sest hodin rano.
Vydrzelo mu to dlouho, i pres nasi snidani. A navic jak od rana bylo hnusne, tak v osum zacalo opravdu tropicky lejt. Jen tak tak jsem stihnul dobehnout do hospody na kulech, abych to silene pocasi vylepsil jednim cuba libre. Ale moc to nepomohlo. Lilo a lilo a lilo. A kdyz v deset konecne prestalo, sedli jsme na lodni taxik do Boca a vyrazili zpet do Kostariky uplne stejnou cestou. Vetsim taxikem z Boca do Changinoly, tam uz cekal mikrobus na hranici, kratka fronta na formality, sileny byvaly zeleznicni most, hodinky o hodinu zpet a jsme zpatky "doma" v Kostarice. Cekani na bus zkrati superlevny obed a pred ctvrtou ponekud sparene (teplem :-) nas bus vysypal v Cahuite, vybrane nahradou za puvodne planovane Puerto Viejo. Tam uz ne.
Mestecko je laska na prvni pohled. Pohudka, pekne bydleni s vyhlidkou na more, ooobrovsky pokoj, po dlouhe dobe s teplou vodou a balkonem, to vse za 35 babek. A v centru mestecka maji TOCENE pivo v PULLITRECH. Oboji poprve v Kostarice, a navic po tech panamskych curankach je to oprvdu balzamek. A zitra tam bude mozna ziva muzika. taky konecne, Purto Viejo zklamalo i v tomto.
Moc se nam tu libi. Budeme tu dve noci, zitra jdeme do NP na lenochody, moc sympaticka zviratka.

Ne, opravdu nebudou obrazky... Tady pro zmenu nemaji USB.