Poslední celý den v Kostarice jsme si dopřáli bezstarostný celodenní výlet. U místního památníku bojovníka za svobodu nás vyzvedl mikrobus místní cestovky a vyrazil s námi směr vulkán Poás. Ovšem program začínal snídaní na kávové plantáži a následnou prohlídkou celého procesu získávání a výroby kávy. Na konci "cesty kávy" je manufaktura se starožitným více než sto let starým, dodnes plně funkčním zařízením na třídění, sušení i pražení. Kostarikánci svoji kávu řadí do nejvyšší světové třídy a je pravda, že ji i umí vařit. Po celé zemi jsme snad nikdy neměli špatný kafe.
Jak jsme stoupali výše a výše k vrcholu vulkánu, bylo nám čím dál víc jasné, že tento bod programu nás asi neuspokojí. Nejdříve mrholení, pak mlha, a po vystoupení z auta ve výšce kolem 2500 m déšť s mlhou dohromady. No prostě hnus, fuj a vůbec nic vidět. Místní by řekli... mierda... Veliký kráter i lagunu v něm jsme si tak prohlédli jen na videu v návštěvnickém centru parku...
Třetí kombinovanou zastávkou byl parkový areál (jméno jsem bohužel zapomněl) ve výšce 1500 m. Na soukromém pozemku v buši byly vybudovány opravdu velké voliery s ptáky a motýly, takže jsem mohli vidět to, ce se nám dosud nepodařilo. Prohlídce předcházel slušný bufetový oběd, což ovšem z hlediska programu nebylo ono... Po volierách jsme, stále mírně přejedeni pokračovali na vyhlídkovou trasu pralesem k vodopádům. Největší z nich měl 36 metrů, celkem jich bylo asi pět. Opravdu moc pěkné. Jenom ty okolní schody x oběd ...
Ve čtyři jsme byli zpátky. K našemu překvapení jeden ze spolucestujících výletníků byl z našeho hotelu. Němec jménem Jan byl příjemným společníkem i na následnou seanci s nikaraguijským rumem a kolou i při večeři. Po pravdě řečeno, po třech týdnech už mi mužský element v partě opravdu chyběl...
P.S. Podle diakritiky je zřejmé, že už dopisuji v Praze. Tak už brzy budou i obrázky :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat