Vamos a la playa!

V noci mne probudil nejaky debil, ktery mi primo svitil do oci. Kdyz jsem je otevrel, nebyl to debil, ale mesic, ktery svitil dirou mezi palmovymi listy jak velrybi oko. A to je v posledni ctvrti, pri uplnku se zrejme od sirakem neda spat. Jen velmi tezce jsme se loucili s timto noclehem, Divky mne sice hecovaly, at se vratim pro tenisky, ktere jsem zapomnel na predchazejicim noclehu - co je to 60 km nalehko, my tu na tebe rady pockame... Ja ale pokracuji v pokusu "Kostarikou s minimalni vybavou" a dojedu v sandalech.
Dostali jsme od "kapitana" tip na lepsi cestu, nez jsem mel naplanovanou, a po skvele snidani vyrazili. Na uvod, jak jinak jsme si strihli acko, ale pak uz to byla pohudka v opravdu zvlnene rovince. A pak konecne prisly brody, na ktere se zejmena tesila Jana. Prvni reka (Rio Bongo) byla asi 15 m siroka, vody do puli brasen, byla prijemne tepla. Brod reky Ario prisel po dvou kilometrech, byl o neco melci, ale o to delsi, brodili jsme snad 50 metru a malem se potkali se stadem krav brodicim v protismeru. A pak uz prisla plaz... Jeli jsme asi 7 km po okraji oceanu ve vhkem pisku, ktery se boril jen trosku a umoznoval jet 10-12 km/h. Byla to velika pohudka. V opustene plazove hospudce s uzasnym vyhledem na vlny jsme poobedvali a pak jsme se pomalu, ale jiste zacali vracet do civilizace. Nejprve podivne neusporadane letovisko Santa Elena, z nehoz jsme odbocili na vychod po hranici rezervace Nicoya, jedne z prvnich v Kostarice. Stoupali jsme pralesem, kolem nas pokrikovali papousci a jine ptactvo, a v korunach porvavali opice. Stoupani nemelo byt velke, jen do vysky 180 m, ale bylo... no proste kostaricke - acko na acko. Pri jednom ze sjezdu spadla Denisa v jednom z vyschlych brodu. Nastesti to nenvypada na nic vazneho, jen povrchove odreniny (loket, trosku stehno) a narazena prava ruka. Doufame, ze to do rana nijak zasadne neotece. Zatimco jsem ji osetroval, zacaly se k nam zase v korunach priblizovat opice. Nakonec se usidlily primo nad nami, ale vypadalo to, ze si spise povidaji mezi sebou, nez ze rvou na nas. Ale stejne nic moc, a tak jsme spechali s vyjetim. Jenze pri odjezdu zjistila Jana defekt predniho kola... No stravili jsme tam s opickami celkem hodinu.
Zaver uz byl bez prihod. Sjezd k mori, 7 km podel more do mestecka Montezuma. Tady jsem mel puvodne naplanovany odpocinkovy den, ktery jsme zrusili rozdelenim predchazejici etapy. jeste ze tak. Montezuma je kosmopolitni backpackerske misto, temer se slzou v oku vzpominame na klidne uplynule posledni dva dny.
Ujeto 45 km, celkem 527. Nastoupano 750 m, spime ve vysce 15 m.

P.S. Omlouvam se, obrazky zase nejsou, upload je tu sileny...

Dobyti raje

Po vcerejsi necekane vyzivne etape jsme se rozhodli dnesni planovanou sedmdesatku rozdelit na dva dny. Vyjizdime az po osme a hned v prvnim ackovem stoupani (zdejsi obvykly kopec ve tvaru pismene A s velmi ostrym sklonem i vrcholem) najizdime na tradicni rezim koupaci dovolene - koupeme se ve vlastnim potu. Ale cesta je milosrdna, dnes uz nas potka jen jedno dalsi acko a mezitim se kvalitni sterkova cesta opravdu mirne vlni asi kilometr od more. To je zajimave - zdejsi vesnice vubec nejsou rybarske, ale zemedelske - hrbate straceny na nas znudene koukaji co chvili po obou stranach cesty. Obcas je odbocka k plazi, kde se inzeruji hotylky. Vsude je tu puda na prodej a zjevne se se tu chystaji na nadchazejici lepsi casy. Fotime uzasnou vyhlidku na Pacifik, ktereho jsme se zatim ani nedotkli. V jedne vesnicce se stavujeme na svacinku (kola a mancharovy pisingr - zdravime, Pavle!) a pak v prave poledne dojizdime podel pobreznich kopecku do mista obedu. Misto s honosnym nazvem San Francisco de Coyote je ve skutecnosti pip! sveta, ale aspon ma jednu hospudku. Behem poledni pauzy stihne Denisa mistni verejny inet - ja ne, moje psani byva delsi. A pak uz jedeme 4 km (cestou je pekna volba, pres reku je brod, nebo retezova lavka pro pesi, zvladame to druhe) bydlet do Puerto Coyote, podle mistnich jsou tam cabinas. Ale nejsou, jen dalsi nobl hotylek. Drobne rozpaky - uz jsme nastaveni na konec a ted se zda, ze jedeme dal. Jsme vsak jinde na mape, nez si myslim. Domorodci nam poradi plazovou hospudku s kempovani 2 km odtud. A opravdu, jeden mirny kopecek a sjezd na plaz, 200 m po ni a jsme razem v raji. Mala hospudka u uzasne zatoky, omyvane pravidelnymi velkymi vlnami oceanu, dlouha plaz, palmy. Hospudku vede byvaly namornik s peknou spanelstinou pro cizince, byl 28 let na lodich a zna vsechny pristavy Evropy. Umi i recky, 5 let z toho byly tamejsi lode. Sympatak kazdym coulem. Misto tradicniho piva zaciname nicaraguijskym rumem a kolou, koupeme se a koukame na more. Asi budeme spat pod sirakem, i kdyz Janu trochu strasi zabky a ropuchy, ktere se tu po setmeni nejak vynorily. K veceri je ne-u-ve-ri-tel-ne dobra ryba, zalita z predchazejici vesnice dovezenym chilskym cervenym. A jeste posledni rumkola a je cas spat. Kolebat nas bude ocean.

Ujeto 32 km, celkem 484. Nastoupano 450 m, spime ve vysce 2 m n. m. 

K oceanu

Bydleni bylo dokonce s klimatizaci a snidani. Klimu jsme brzy vypnuli, ale snidani jsme si uzili. A pak uz jsme vyrazili znamou cestou do vesnice Mansion a dale do hor. Nevypadalo to zle, nejvyssi bod v 620. Hned pri pauze pri prvnim stoupani jsme pozorovali stado opic v korunach stromu vysoko nad nasimi hlavami. Celkem bez problemu jsme nastoupali na 450 do mestecka Hojancha s prvni pauzou. Kdyz rikam celkem bez problemu, myslim tim Janu a Denisu, ja se vzdy rano rozjizdim pomalu. Ale po pauzicce s kolou a sladkosti uz to jelo i mne. Na vrcholu stoupani jsme byli v poledne a uz to vypadalo na pohodovy sjezd k mori. Jenze, to bychom nebyli v Kostarice. Nejdrive jsme peknou zalesnenou krajinou klesli na 200 a pak uz jsme se "vlnili" podel reky. Zde mne taky postihl druhy defekt, uplne stejny jako ten prvni ve stoupani. Teprve jemna zenska rucka Jany nasla v plasti zaseknuty kus plechu, a byl pokoj. Na 35 km nas hodne zapadla hospudka zachranila obedem a do cile na plazi v Puerto Islito to bylo jen 15. Zpocatku podle reky, pak uz se stoupalo vyse, k tomu Janin defekt. Ocean uz byl na dohled, kdyz nas cesta vyvedla do vysky 170 m!  Ale jeste predtim jsme absolvovali prvni brod. Uvaha "kudy" byla dost rychle, nad hlavou nam dost vyhruzne rvaly dve stada opic.

Po sjezdu do Puerto Islito se uz zacinalo stmivat. K nasemu zdeseni byly zdejsi "cabinas" obsazene a uz to vypadalo na hodne nouzove kempovani. Nakonec se majitel cabinas rozhodl nam uvolnit sluzebni pokoj, kam se holky vesly na dvoupostel a ja na karimatku.

Vecer jsme stravili u piva (naseho) s pratelskym majitelem cabinas a zejmena s jednim stalym obyvatelem, manazerem recepce zdejsiho hodne draheho hotelu. Zamiloval se nam do Denisy, nestastnik dostal kosem velmi rychle.

Ujeto 50 km, celkem 452. Nastoupano 1260 m, jsme ve vysce 50 m. 

Z Monteverde na Nicoyu

Monteverde se s nami loucilo vichrem a pliskanici. Vubec se nam do te sloty nechtelo. Ale museli jsme. Deste jsme se zbavili rychle, stacilo klesnout na 1300 metru, vitr vydrzel dele, az do 1100. Klesame podobnou krajinou, jakou jsme sem prijeli - zalesnene malebne kopecky ted ale vypadaji pri sjezdech o neco lepe. Nicmene nez klesneme na 200 metru, nastoupame jeste 400. Porad mi bylo divne, kdy vlastne sjedeme, prvnich 10 kilaku bylo hodne zvlnenych. Pote, co jsme prekonali "more nastojato" - pokus o asfalt, ktery stekl a udelal velke vlny - se nakonec objevuje asfalt skutecny. Tricaty kilometr nas tak dovede do nizinneho mestecka Juntas s bankou a obedem. Po zastaveni s prekvapenim zjistujeme, ze je tu 30 stupnu. O par kilometru dale se kousek svezeme po slavne Panamericke dalnici, ktera podel Kordiller/And protina cely kontinent. Odbocka k poloostrovu Nicoya je kvalitni betonka, ve velice mirnem klesani se stridame s Denisou a dosahujeme pekneho tricitkoveho prumeru. Krajina se uplne zmenila. Je plocha, s mensimi lesy, se spoustou pastvin a krav. Na 70 km prejizdime po mostu Taiwanskeho pratelstvi (byl dokoncen pred ctyrmi lety za podpory Taiwanu) pres reku Nicoya. K nasemu zdeseni za nim neni ocekavana hospoda a my v prazicim slunci a 35 C jedeme dal. Nejblizsi zastavku je proto jakasi ekologicka stanice/agentura, kde za pul litru vody chteji 2 USD. Presto nas zachranuje. Jen o kousek dal pak projedeme zonou levnych mistnich hospudek...To co se vcera zdalo jako neuskutecnitelne, se blizi. Na 95 km vjizdime do predpokladaneho mista noclehu, mestecka Mansion. Jenze je to silena dira bez moznosti bydleni a navic s natvrdlymi domorodci. Podle vseho to vypada, ze musime do dalsiho mestecka Hojancha, coz je sice 9 km, ale o 250 m vyse. Nakonec ale nam pani v kavarne poradi a my se vracime ke statovce, odkud jsme prijeli. A protoze z bydleni musime jeste na na veceri (obri porce za minicenu), naskoci na kompu nakonec kyzene trojciferne cislo! 
Ujeto 102 km, celkem 402. Nastoupano 860 m, jsme ve vysce 80 m.

Vyletnici v Monteverde

Rano jsme se objednali na canopy tour a ve volnem case vyrazili na zabicky. Ranarium, jaxe tato instituce zde nazyva, se skladalo z asi dvaceti velkych terarii umistenych v jednoduche stavbe. K nasemu stesti sel s nami pruvodce, jinak bychom asi nevideli nic. Zaby, zabky i obri volska ropucha jsou totiz aktivni v noci a pres den jsou priplacle nekde ve skrutu listu ci stromu. Jenze pruvodce byl zkuseny a vsechny nam nasel. Nebudu popisovat, co jsme videli, az narazim na inet s USB, pridam fotecky.
A pak uz naz vyzvedl mikrobus z canopy agentury a jeli jsem asi 6 km a 200 m vyse do oblasti primarniho mlzneho pralesa, kde je cely areal zrizen. Navlekli jsme si na sebe nepromokave oblecky (v nichz jsme se radostne dalsi dve hodky parili), tez prilby a uvazky a slo se na to. Celkem nas cekalo 19 sjezdu po lane (nejdelsi melo pres 300 m a bylo asi 120 m nad udolim) a jeden Tarzanuv skok - to se proste skoci do pruzneho lana do 10m hloubky a a pak uz jen jecite a houpete se. Nevypsanou soutez v jeceni malem vyhrala Jana, az v zaveru ji trumfla jedna Americanka. Po obede jsme si dali turu podobnou jako u Arenalu, jenom s tim rozdilem, ze divocina tu byla podstatne divocejsi a zelenejsi. Trochu je to vse popsane na strankach agentury.
Po nakupu jsme se vratili na vecerni pozorovani zabicek. Vyfasovali jsme baterky a uz bez pruvodce jsme se dali do hledani, prece jen jsme byli od rana pouceni a zabky se navic (obces) hybali. V zaveru jsme tymovou spolupraci baterek a fotaku (bez blesku, samozrejme) udelali nekolik docela peknych dalsich fotecek.
Zitra uz zase jedeme. A protoze cyklistika je spravedlivy sport, po dokopci nasleduje skopec - dojedeme az k mori, co nejdal smerem k poloostrovu Nicoya.

Konecne Monteverde!

Spime zatim nejvyse a je to znat. Rano je studene a vlhke, vubec to nevypada na merenych 21 C. Nechce se, nechce do studenych a vlhkych cyklooblecku. Navic fouha studeny vlezly vitr, nastesti v nasem smeru.
V uvodnim sjezdu rychle ztracime vcera pracne stoupanych 150 metru. Namame z toho radost hned 2x: dnesni cil je skoro ve vysce 1500 m a navic cesta je bahnita a mokra a ostry sjez je spise drinou. A ja diky peci Air France jezdim bez SPD, takze tyhle sjezdy opravdu boli. A pak uz prijde stoupani. Kostaricani nejsou troskari a 10 % povazuji zrejme za rovinu. Vitr uz davno dofoukl mraky a my rveme silene krpaly prolozene podobnymi sjezdy, dochazi i na pesi turistiku. Krajina je moc hezka, stejne jako vcera, ale dnes ji nejak nevnimame. O pul jedne dosahujeme okraje mestecka. Tech dvacet kilometriku nam trvalo se dvema svacinkami ctyri a pul hodiny! Celkove hodnotim trasu Tilaran-Monteverde jako jednu z nejdrsnejich cest, co jsem mohl jet, takhle mizerne se nejelo ani v Tibetu (snad jen jedne etapka v Atacame ji predci). Jeste musim zminit Denisu. Te to dnes opravdu jelo, urcite nejmene casto sesedala, a v uplnem zaveru, uz na asfaltu ve mestecku, si strihla snad 25% krpalek.
Monteverde je jednim z hlavnich turistickych center Kostariky. Zde se zrodila pralesni ekoturistika, dnesni vyznamny zdroj kostarickych prijmu. Krome spousty hotelu je tu samozrejme spousta atrakci prirodnich (ruzne treky jedno ci vicedenni, treky na konich, prirodovedne vypravy) i adrenalinovych, zejmena "canopy tour", ktere v sobe zahrnuji jizdu na lanovce-uvazku ci ruzne Tarzanovy skoky apod. My jsme zcivilizovali sebe, udelai pradlo a sli do motyli zahrady, kde chovaji nejen velke motyly z celoe Kostariky, ale taky kudlanky, obri svaby, strasilky, tarantule a jinou havet. Znamenite zabi terarium, zahradu orchideji a mozna canopy si nechavame na zitra, mame totiz den odpocinku.
Ujeto 21 km, celkem 300 km. Nastoupano 960 m, jsme ve vysce 1420 m.

Opet do Kordiller

Nejak se porad nemuzeme smirit s pocasim, ci spise s jeho promenlivosti. Rano vstaneme, je jasno a nez se zabalime a vyjedeme, uz prsi. Ale ne nadlouho. Dnes to bylo pro zmenu obracene. Mraky byly opravdu nizko a vubec to nevypadalo dobre. Navic jsme meli pomaly start, jednak diky mym rychlym startum v noci a druhakjsme vededli, ze dnesni puvadne planovany cil Monteverde je pravdepodobne nedosazitelny, cimz moral mirne upadl.
Nejdrive objizdime prehradu Arenal. Cesta kopiruje pobrezi, samozrejme mistnim stylem plusminus 100 vyskovych metru. Cela cesta je opet zahradne upravene, to tu opravdu strihaji vsude okraje? Vubec je tu moc cisto, uklizeno a upraveno, ani jsem tu nikde nevidel povalovat se odpadky ci PET lahve... V nejzapadnejsim bode se naposled pokousime zahlednout vulkan Arenal, opet bez vysledku - to od nej opravdu nebylo hezke. Prehrada se s nami louci poslednim vystupem a uz sjizdime do Tilaranu, hlavniho mesta provincie. Lounlos o nem pise, ze je nezajimavy a ze tam neni co delat. Asi ma pravdu, ale mne se tamejsi velke namesti s kostelem libilo. Holky si daly tradicni velkou obedovou porci, ja sokoval cisnika objednavkou bile ryze.
Ocekavane stoupani zacina hned za mestem. Jeste do pristi vesnice vede asfalt a hned potom zacinaji notne zdevastovane kocici hlavy. Nastesti se prubezne meni v normalni sterkovku, po ktere nas postarsi gringove v dzipech mijeji dvacitkou. Musim tedy priznat, ze po najeti na sterk se mi notne ulevilo na duchu i na tele. Mozna i ty moje dnesni nocni prihody souvisi s tou spoustou ujeteho asfaltu... V tisicovce uz se dotykame hustych mraku, ktere uz vubec nevypadaji na zmenu pocasi. Jsou ctyri hodiny, cili hodina do setmeni,coz znamena, ze tech 20 km do Monteverde (1500 m n .m.) opravdu nezvladnem a je cas hledat bydleni.
V sedelku je mala rodinna pstruhova hospudka La Florida, vypada sympaticky. "Tady by to slo", rikam si. Objednavame kolu, pratelime se s mistni psikem, a po chvilce vybalim na pani domaci prosbou o kempovani. Ale je to jinak - nebudeme klasicky kempovat - dostavame k dispozici rozestaveny zahradni domecke s vlastni umyvarnou a zachodem. Jenom si zde postavime vnitrek stanu. Sotva se takto domluvim, rozprsi se opravdu tropicky. Ufff, unikli jsme o vlas. Po provizorni ociste nam mily pan domaci ukazuje lis na cukrovou trtinu, historicky a funkcni kousek z r. 1890 a muzeme si dat i vylisovanou stavu. Ja radeji jeste ne.
A ted pisu, zatimco cekame na prijezd pani domaci. Udela nam totiz pstruhy, o nichz tady basnili nasi predchudci.
Ujeto 49 km, celkem 279. Nastoupano 1350 m, jsme ve vysce 1000 m.

Dodatek: pstruzi byli famozni.

Kolem sopky a prehrady Arenal

Noc byla sice dlouha, ale ani to nestacilo sopce, aby se ukazala. Naopak, husta mlha klesla k nam a skryla i vcerejsi koniky na druhe strane silnice. Po snidani jsem se bourlive rozloucili s pani domaci, zvlast se mnou to pry bylo legracni. Ona totiz byla asimetricka - asi metr vysoka, asi metr siroka, a chtela mi dat pravou latinskou dvojnasobnou pusu. A pak uz jsme mirne stoupali ubocim Arenalu, ktery se stale vytrvale skryval v mracich. Cestou nas zdrzela rodinka nosalu, byli strasne zvedavi, kdyz jsem vytahoval fotak, vypadl mi balicek kapesnicku a ani nedopadl na zem a sikovne zviratko zmizelo s ulovkem ve krovi. Po deseti kilometrech jsem byli na hrazi prehrady Arenal, cili u odbocky na "zavesene mosty" Arenal. Mely to byt dva kilometriky, ale daly nam pekne zabrat. Jednak byly skoro tri a druhak v sobe skryvaly celkove prevyseni asi 250 metru. Fuj.

Ale cil stal za to. V rezervaci je trikilometrovy okruh tropickym vlhkym pralesem, ktery vysokymi mosty protina koruny stromu. Zvirat bylo malo (vlastne jeden had, nekolik nepoznatelnych ptaku a kolibrici). Ale zato te zelene...! V tropech proste roste vse, klasicke "zelene peklo". Stravili jsme tam asi dve hodky a pri burgrovem obedu s vyhlidkou na Arenal jsem tise doufali, ze se prece jen ukaze. Neukazal se. Asi to maji sopky ve zvyku, chilske Osorno dokaze taky pekne vytocit. Behem obeda se postupne vycasilo (behem pripravy na vylet v rezervaci dokonce intenzivne sprchlo - zpanikaril jsem a zakoupil protidestove ponco, ktere nakonec nebylo vubec treba) a kdyz jsme v jednu nasedli na kola, jelo uz slunicko na 100%. Tady si jeden nevybere ;-) Bud jsme provlhli tak, ze opravdu smrdime, anebo ted tohle. Cesta vedla zvlnene kolem prehrady, nejdriv podobnou divocinou jako v rezervaci (aspon bylo kde se obcas ukryt do stinu), pozdeji uz zacala zase ucesana rekreacni krajina s zivymi ploty a strihanymi krajnicemi.

Na tricatem kilometru dosla voda a zachranila nas malebna hospudka s ananasovou stavou, ale bez lahvove vody. Konec evropske paranoji: presvedcil jsem mistni, ze si muzeme dat stejnou vodu z kohoutku, co piji oni a s ledem k tomu. Kolem ctvrte jsme dorazili do mestecka Arenal. Diky tomu, ze se nam zavesene mosty trochu protahly, nedorazili jsme az do Tilaranu, coz asi znamena, ze zitra nedorazime do Santa Eleny. Znamenalo by to vice nez sedmdesatikilometrovou etapu zpoloviny ve sterku, navic Santa Elena je skoro o 1000 m vyse nez Tilaran.

Ujeto 42 km, celkem 230. Dnesni prevyseni 900 m, jsme 620 m nad morem.

Pod vulkan Arenal

Uz jsme si zvykli, ze ranni slunicko dlouho nevydrzi. I dnes bylo jen do osmi, pak jej zakryly svetle sede mraky. Prvnich 15 km bylo zadarmo, klesli jsme o dalsich 400 metru. Jenze tam dole, kde jsem ocekaval nudnou zemedelsko-prumyslovou krajinu nas ocekaval jeden velky park. Spousta druhu palem, vcetne uzasne "ploche" palmy cestovatelu - symbolu Madagaskaru, zive ploty z ibisku a krotonu, sestrihane travniky, vanocni hvezda ve stromove verzi. A v tomhle parku jsou prubezne kolem silnice nasazene pekne barevne prizemni domecky. Ale soucasne tady nejak zhoustl vzduch, Denisa opravila svuj vcerejsi vyrok - drobne zabrblala, ze "jezdeni ve skleniku neni uplne ono". Fakt to nejelo. Plazili jsme se dvanactkou do hodne mirneho kopecku, zpoceni az na ... Nakonec jsme na dvacatem kilometru dali v posilnicni hospudce kolu. A pomohlo to - mezitim se mirne rozprselo, vzduch se vycistil a my uz muzeme o neco rychleji pokracovat k uboci vulkanu Arenal. Je videt, ze i kdyz nejsme vysoko, blizime se k hore. Pribyva lesu a osidleni je vice koncentrovane do vesnicek. Na 49 km je kyzena odbocka k vodopadum La Fortuna. Hodinu dreme ty ctyri sterkove kilometriky a razem jsme o 350 m vyse. Ale stalo to za to. Vodopad je 70 metru vysoky, pada do uzkeho udoli a vlastne je z nej videt z vyhlidky horni cast a ze dna rokle dolni cast. Jenze je tam treba sestoupit o 100 metru nize.
Dolu to slo samozrejme o trochu lepe, s chuti jsem predjel dva dzipy, ktere odmitaly jet vice nez 35. A hned za odbockou byla utulna drevena hospudka s milym hospodskym. Odtud byly jen dva kilometriky z kopce do puvodne planovaneho cile, mestecka La Fortuna. Ale zdalo se nam brzo koncit ve tri hodiny a ze si zkusime neco najet s tim, ze budeme prubezne hledat bydleni za rozumnou cenu. Je tu totiz turisticky = drahy kraj, zejmena kvuli sopce Arenal, kterou jsme zatim videli jen z pulky, zbytek je stale v mracich. Nakonec jsme vzali privatek na samote s polopenzi, ovsem s potencialni ranni vyhlidkou na vulkan. Mila pani domaci navarila opravdu skvele a vubec ma snahu se o nas starat. Ovsem vecere byla o pul pate a spat jsme sli v sedm.
Ujeto 62 km, celkem 188. Nastoupano 1050 m, jsme ve vysce 550 m.

Poprve pres Kordillery

Definitivne si zvykame na mistni slunecni rezim a vstavame v sest, abychom mohli vyrazit o pul osme. Dalsi duvod je, ze prset zacina obvykle po devate. Ale dnes rano (jako kazde rano) to vypada docela nadejne. Prvnich osm kilometru se cesta vlni po vrstevnici (tj. +- 100 metru) az se definitivne zdvihne vzhuru. Puvodne to vypadalo docela slusne - 800 metru na dvaceti kilometrech neni az tak moc. jenze cesta si to rozmyslela a prvnich 600 jsme meli uz po 10 km. Silnice je casto lemovana domecky, vesnice strida vesnici. Vcerejsi kavovnikova pole postupne strida prirodni vegetace. "Jako bychom projizdeli botanickou zahradou!" jasa Denisa. Se stoupajici vyskou se drobne ochlazuje, teplota klesa dokonce pod 20 stupnu. Ale neprsi, i kdyz se postupne zatahuje. Ve vysce 1600 metru zastavujeme v hospudce Na Vyhlidce a od kokakoly a susenek se divame, co by bylo videt, kdyby nebyla ta mlha... Vystoupali jsme uz do oblasti, kde se odparem z lesu tvori mraky. Vsechno mame navlhle - jak zvenku od vysoke vlhkosti, tak zevnitr nebot se v tom vlhku a teple potime jako kone. Po par metrech od hospudky se jako mavnutim proutku objevi slunce mezi vyssi oblacnosti. Jsme nad mraky a konecne kolem pul jedne jsme na vrcholu stoupani v 1800 m. Vys uz todnes nepujde.
Najit hospudku u tehle silnice opravdu neni problem a u obeda resime problem stejny jako vcera. Za hodinku budeme o 1200 m nize ve meste Quesada a budeme mit tri hodiny na to, abychom dali dalsich 60 km venkovskou rovinou k pristimu ubytovani. Stahli bychom tim ztratu na jeden den. Po famoznim sjezdu s prujezdem mraky nakonec o pul treti koncime v Quesade. A pak uz jen civilizace - vyprat propocenosti, dat susit zbytek, neco jidla a samozrejme internet.
Ujeto 56 km - celkem 126; nastoupano 1200 m, cil ve vysce 650 m.

Ubocim Kordiller

Bagaz vecer neprisla. Misto ranniho odjezdu mne tedy cekalo sopovani. Tusil jsem, ze to nebude jednoduche, Ticos (tak si rikaji mistni), jsou minimalne o hlavu mensi nez ja. Prvni zdeseni vyvolaly boty. Abstrahoval jsem od cyklobot pro SPD a uspokojily by mne I normalni botasky. Velikost 45-46 vypadala nad sily zdejsi distribucni site. Klickovani mezi deseti obchody bylo zpestreno hustym destem, ktery se nejak zjevil po rannim azuru. Paralelne jsem resil problem velikosti XL pro obleceni. Totez. Nakonec po dvouhodinovem usili se podarilo. Mam Adidas tenisky a vetrovku, cyklodres a dvojite cyklokalhoty, ponozky a spodary. Toto vse jsem poridil za trpelive pobavene asistence souputnic.

O pul jedne bylo vse nakoupeno a zabaleno a konecne jsme vyrazili. Dest, ktery kolem dvanacte sympaticky ustal, se vratil po nasem startu dost brzy. Stoupali jsme zalesnene-obydlenou krajinou, spousta drevenych domecku mezi lesy, obcas pole kavovniku a cukrove trtiny. Po 20 km byl cas na obed u Cinana ve mestecku Grecia, zaroven jsme se pokusili trochu oschnout. Pro nedostatek informaci o ubytovani (pristich 30 km v horach) jsme nakonec hodinu pred setmenim (v 16:00 ;-) skoncili ve mestecku Sarchi. Po prochazce mestem a pivu jsme si udelali veceri pri svickach se syrem a chilskym vinem.
Ujeto 30 km, celkem 70. Nastoupano 600 m, Cil ve vysce 1000 m.

Stale v Alajuele

Moje veci nedorazily a tak jsem se rozhodli jeste den pockat. To uz bude realna ztrata proti casovemu programu, ale co se da delat. Obejvil jsem v lonely planet, ze jetu nedaleko zajimava a malo navstevovana ptaci zoo, dobry duvod tam vyrazit. Nadseni divek bylo velike, obe pry na zoo velmi ujizdeji... Ukazalo se, ze to je osm kilometru a jeste k tomu z kopce. Zoo byla moc pekna - specializuje se na kostaricke ptactvo vcetne jeho ochrany. Ani nevim, kolik druhu tu maji, ale opravdu hodne, nejvetsi uspech meli samozrejme velci papousci. Zoo je v cele hnuti proti divokemu prodeji - zrejme se tu tim zivi spousta lidi, udajne se rocne vybere ve volne prrode z hnizd a proda 30 000 ptaku! Take tu meli vsechny druhy kostarickych opic - jsou to takove ty male hodne barevne druhy. Zoo nebyla velka, ale opravdu pekna. Umistena v parku, ktery byl spise botanickou zahradou a nektera zvirata se pohybovala volne, napriklad jeden vice nez metrovy leguan.
Po obidku v nedaleke prisilnicni hospudce jsme klesali dal, chtel jsem udelat mensi okruh. Jenze mapa si tu nejak nerozumela s realitou a tak jsem se po sesti kilometrech klesani vratili az na kraj Alajuely. Tam jsme prece jen zaradili dalsi ousko. Na prvni odbocce nas zsatavili dva chlapi a varovali nas, at do toho udoli nejezdime, ze je tam moc koky a ze nas tam zabijou nebo v lepsim pripade okradou. Tak jsme ousko trosku prodlouzili a po hrebinku udoli objeli. Stoji za zminku, ze mam docela slusne mapy stazene z inetu v meritku 1:50 000, zatim prevazne funguji. A pak uz byl cas stocit se z hrebinku zpet do Alajuely, do niz zbyvalo par kilometru. Prijemny sjezd vesnickami a predmestimi byl najednou narusen jednou, kde byli vsichni lidi na ulici a strane veseli. dokonce za nami radostne bezeli a mavali. Ano, byli jsme v te nedoporucene vesnici... Tedy o 5 km vedle, nez jsem si myslel... Ale prezili jsme, oni asi nebyli zli, jen po te koce moc veseli.
Cely den bylo teplo, rano dokonce bylo jasno, slunicko docela kousalo a po devate hodine uz bylo pres tricet. Nastesti k poledni se zatahlo (jako vcera) a uz to docela slo. Denisa po prijezdu radostne hupsal do hoteloveho bazenku, ktery urcite nemel pres petadvacet.
A ja ted vyrazim na letiste, hledat zatoulanou bagaz. Mrzute je, ze je v nem jedna cyklobrasna, coz je tu uzky profil. ostatni je asi dokoupitelne. V kazdem pripade, nezavisle na vysledku na letisti, zitra konecne vyrazime.

2. den: Vylet do San Jose

Sedm hodin casoveho posuvu se neokeca. Probudil jsem se o pu treti s pocitem nevyspani ale i nepotreby spat. Obe spoluucestujici na tom byly podobne. Nicmene nakonec jsme se nejak dockali rana a v sedm se radostne vrhli na predlozenou snidani: hromadka tropickeho ovoce, sazene vejce + ryze s fazolemi, bily chleb + marmelada. Rozhodli jsme se zaverecny volny den v San Jose uskutecnit dnes, a vlastne cely program tak posunout. Snad vecer batuzky prijdou.
V hotelu jsou prima - nejen ze se vsim poradi, ale i uskladni nam veci i letenky a vubec jsou velmi pratelsti. V hotelu jsou s nami taky dalsi Cesi - jeden z nich byl na jarni cyklovyprave v Jemenu s Jardou Lhotou.
San Jose je typicke latinomamericke mesto - pravouhla sit cislovanych ulic, s odpovidajicim chaosem. I kdyz, takovy ruch jako treba v Santigu de Chile tu neni. Mestskym busem a posleze taxikem jsme zamirili do doporucovane hlavni atrakce: Muzea zlata. Zahrnuje zlate nelezy z predkolumbovske doby a je to soucasne i etnograficke muzeum. Paralelne s nim je zde i muzeum minci. Cele to patri kostaricke Narodni bance a je to zakopano ve tripatrovem bunkru v centru mesta. Ano, doslova je to trezor, videli jsme i ty dvere ,-) V kazdem pripade vice nez dvouhodinova prohidka stala za to - vystavene artefakty i doprovodne filmy a modely daly pekny prehled o dobe, nez jsem vtrhli "civilizovani" Evropane ze Spanelska.
A protoze posledni den programu se nakupuji darky domu, splnili jsme v artesanii i tento ukol. Ufff, opravdu jsem si oddechl, ja mam vzdy takove trauma z nakupu. A ted je to hotove.
Po navratu jsme meli jediny program krome vecere - ocekavat nasi bagaz. Dosla, ovsem nekompletni. Tedy kola vsechny plus veci Denisy a Jany. Moje pry stale jeste ceka v Caracasu. takze zitra bude cyklovylet a vecer se uvidi.

1. den: Praha - Pariz - Caracas - San Jose

Vstavat pred sestou skodi zdravi. Vstavat o pul pate jeste vic, ale co delat, kdyz je odlet ve ctvrt na osm. Na letisti jsme se sesli vsichni vzorne na stanoveny cas. A pak se to stalo. Slavka postihla na letisti dalsi prihoda, osetreni v Motole bylo sice rychle, ale presto ne dost. Odleteli jsme tedy tri...
Odlet do Parize zpozden o pul hodiny, CDG jsme nejak probehli (soucasne jsme se zde take dozvedeli, ze neni sance, aby nas Slavek do par dnu dohnal - nejsou proste mista...) a uz jsme byli v davu, ktery se snazil dostat do B747 smerujiciho do Caracasu. Spolecne s nami tuto cestu absolvovaly i dalsi dve ceske skupiny mirici do Kostariky. Caracas je velke a zmatene letiste. Sice velkoryse vybudovane, jenom jaksi nezbylo na informacni system. Jen malym zazrakem se zrejme kazdy nakonec dostane, kam ma namireno. Letadlo letelo drive, v podstate nam to vyslo akorat.
A tak nas v San Jose ani neprekvapilo, ze batuzky a kola nedorazily. Ale zaroven nas v San Jose prekvapilo:
1) male, ale hrozne prijemne az utulne letiste
2) kvalifikovany urednik, ktery mel prehled a rychle vyridil nezbytne formality ohledne bagaze
3) perfektne fungujici taxisystem, diky nemuz jsme za par minut byli v nasem hotylku v nedalekem mestecku Alajuela.
Zkratka Kostarika se v prvnich dojmech predvedla opravdu pokud mozno v nejlepsim svetle (i kdyz vlastne za tmy - cas je sice posunut o -7 hodin, ale slunce vychazi kolem pul seste a zapada taky tak).
A posledeni prekvapeni bylo u vecere. Pote co jsme se usadili, prisel cisnik se slovy: "Dobry vecer, jmenuji se Ronaldo a budu vasim obsluhujicim pro dnesni vecere. Doporucil bych vam..." A poveceri jsme se opravdu svalili do postele, bylo pul desate, cili doma pul pate - prave jsme byli na ceste 24 hodin.

Odpočet

Takhle nervózní jsem nebyl už dlouho před žádnou cestou. Asi možná i proto, že jsem si dal dost času na předbalicí přípravy. Říkám si, jestli ta moje zvýšená teplota jako důsledek očkované žluté zimnice "lajt" není vlastně horečkou cestovní... To už se mi fakt dlouho nestalo.
Kolo už je doma. Vašek jako vždy odvedl skvělou práci a s těch zbytků a nového rámu vytvořil stroj, který určitě vydrží podstatně více kilometrů, než je plánováno. Tak už jen zabalit věci, šoupnout kolo do krabice, o půl třetí ráno dokončit seznam věcí, jež chybí a už nekoupím a ve třičtvrtě na pět vyrazit na letiště...

Jana

Známe se od roku 1996, kdy se v podstatě náhodou dostala na adventurní trekový zájezd na Kanáry. Od té doby patří mezi její nejvěrnější klienty ať už se jednalo o pěšárnu v Rumunsku či na Réunionu. Časem se mi jí podařilo přesvědčit i na cykloakce, takže kromě již několikrát zmiňované Araukánie a Kyklád byla na "mém" Kypru a Krétě. Jana se narodila ve znamení berana s opravdu všemi +/- důsledky z toho vyplývajícími. Ale taky nezkazí žádnou srandu a umí dělat partu. Velmi mi vadí, že mi ujede do každého kopce.

Slávek

Slávka znám jen o něco méně než Denisu. Sice měl tu smůlu, že se oné úžasné Araukánie nezúčastnil, ale po ustavení Klubu přátel Araukánie po návratu se do něj díky Denise radostně zapojil a chyběl jen na málo akcích. Slávek je skvělý biker i cyklomechanik a v naší sestavě samozřejmě bude tím nejsilnějším a vždy vpředu. Má príma team spirit a zůstává vždy v klidu. Nervózního jsem ho zatím viděl jen jednou - když mi minulý týden sděloval, že neví zda pojede. Ale to už je naštěstí za námi.

Něco pozitiv

Slávek dnes oznámil, že může jet, čímž si zasloužil velké týmové oddechnutí. Vašek odhalil v hlubinách cykloskladu několik rámů velikosti 21, takže už se začal pracovat i na mém repasovaném kole. Aby nebyla jenom samá pozitiva, zdá se, že mne přece jen dostihly následky očkování proti tyfu a žluté zimnici. Bolí mne celý člověk a vůbec je mi nanic. Teoreticky by to mělo přejít do pátka. jenže ve čtvrtek mne ještě čeká bráchova svatba.

Denisa

Známe se od úžasné araukánské akce v roce 2005. Denisa tam byla s mamkou Míšou (to je ta co má vedle dva odkazy na akce) a zpočátku jsem měl pocit, že se s ježděním natěžko tak docela nesžila. Její doménou do té doby byly spíše závody či cyklovíkendy ve stylu "zras se jak můžeš". Ale nakonec se jí asi expediční cyklistika zalíbila, když se poté rozhodla jet na cykloKyklady a nyní i sem. Líbí se mi na ní její optimismus, výdrž a někdy až nekritická důvěra že "to nějak vyřešíš". Jo ještě jeden drb. V Araukánii mne zpočátku štvalo, jak co dvě hodiny vzpomínala na Slávečka. To tentokrát odpadne, neboť Slávek jede s námi - o něm příště :)

Předstartovní potíže

Kdybych byl pověrčivý, tak bych snad ani nikam nejel. S touhle expedičkou jsou zatím jen potíže...
Především je už jednou odložená, původně jsme měli jet už v únoru. Jenže loni v zimě jsem nějak nestíhal a tak jsem výpravu nakonec na poslední chvíli odpískal. Že jsem tím pár jedinců naštval asi nepřekvapí. Proto mi udělalo radost, že na obnovený listopadový termín se našli čtyři zájemci.
Když asi před měsícem nám Pavel Dvořák oznámil, že nedostane dovolenou, byli jsme z toho smutní všichni. Pavel je skvělý biker a príma chlap do expediční party a do nepohody a na odloženou akci se o to déle těšil.
Začátkem tohoto týdne oznámil zdravotní potíže Slávek, ještě to vlastně není dořešené, ale doufáme, že vše dobře dopadne.
A teď je řada na mně: nejdřív jsem na fotbalu s Arsenalem ztratil peněženku se všemi doklady a samozřejmě i kartami. V předodjezdovém zmatku ztráta minimálně dvou dnů. Včera mi volal Vašek Novák (výborný mechanik a vůbec znalec kol), které ho se mi podařilo ukecat, aby se mi před cestou na kolo podíval. Na tomhle kole prý nepojedu, má prasklý rám... A nový rám 21 prý bude nejdřív ve středu, což je docela pozdě. Dnes se to (snad) vyřešilo, rám bude možná už zítra... Snad abych se už bál i vylézt na ulici...

Plánovaná trasa

Zvětšit mapu
Celkem je naplánováno asi 900 km na horském kole natěžko po cestách nejrůznější kvality, 40 km nalehko výjezdu na vulkán vysoký 3330 m a asi 40 km na raftu. Kromě toho něco trajektem z poloostrova Nicoya a taky na ostrovy Bocas de Toros. A samozřejmě asi 200 km autobusem při návratu od Pacifiku.

1. den So 17.11 Praha – Paříž – Caracas – San José de Costa Rica, krátký přesun z letiště do Alajuela (5 km)
2. den Ne 18.11 Alajuela – Grecia (zoo plazů) – Zarcero - Quesada
3. den Po 19.11 Přejezd Cordillera de Titarán, katarakt a město La Fortuna
4. den Út 20.11 Vyhlídkovou trasou kolem činného vulkánu Arenal (1640 m) k přehradě Arenal („canopy tour“ +tropická botanická zahrada)
5. den St 21.11 Okolo jezera Arenal a napříč horami do Santa Elena
6. den Čt 22.11 Rezervně/relaxační den v horském středisku Santa Elena, městečko Monteverde, možnost další canopy tour, či jiných přírodně turistických atrakcí
7. den Pá 23.11 Z hor k moři do zálivu Nicoya
8. den So 24.11 Poloostrovem Nicoya, cestami 4WD
9. den Ne 25.11 JV pacifické pobřeží poloostrova: prašné i mokré 4WD necesty, pláže
10. den Po 26.11 Jižním výběžkem do Montezuma, rezervně/relaxační půlden
11. den Út 27.11 Nicoya: poslední den, dojezd ke trajektu přes záliv Nicoya
12. den St 28.11 Punataarenas, výstup do hor
13. den Čt 29.11 Průjezd Kordillerami
14. den Pá 30.11 Kordillerami do městečka Santa Cruz
15. den So 1.12 Santa Cruz: výjezd na vulkán Turrialba nebo Irazú (3330 m)
16. den Ne 2.12 Rezervní/relaxační den vykopávky v džungli MN Guayabo, Turrialba
17. den Po 3.12 Celodenní rafting na Pacuare, přejezd do Puerto Limón
18. den Út 4.12 Přejezd na panamskou hranici
19. den St 5.12 Panama: ostrovy Bocas de Toro
20. den Čt 6.12 Panama: ostrovy Bocas de Toro
21. den Pá 7.12 Panama: ostrovy Bocas de Toro
22. den So 8.12 Autobusový přejezd do San José
23. den Ne 9.12 San José, volno ve městě, balení kol
24. den Po 10.12 Dopoledne odlet ze San José
25. den Út 11.12 Návrat do Prahy v dopoledních hodinách.

Proč právě Kostarika

Kostarika je asi nejstarší adventurní mimoevropskou destinací. Od samých počátků tam kolegové jezdili raftovat či pořádat nádherné treky džunglí. Kdykoli jsem se díval na jejich fotky, vždy jsem tam toužil jet a vždy se proti mně postavil nepřítel čas.
Před pár lety jsme na krásné akci Araukánie na kolech dali do kupy úžasnou partu lidiček. Od té doby jsme uskutečnili i jiné akce. Kostarika byla tak přirozenou volbou pro jednu z dalších. S překvapením jsem ale zjistil, že tam dosud nikdo z adventurních kolegů s kolem nebyl (a že to jsou lidi, kteří mají Kostariku prochozenou či "proraftovanou" křížem kráž). Jenže já už bez kola cestovat snad ani neumím. A tak vyrážíme do země dávno známé a přece pro nás cyklisticky zcela neprobádané...