1. den: Praha - Pariz - Caracas - San Jose

Vstavat pred sestou skodi zdravi. Vstavat o pul pate jeste vic, ale co delat, kdyz je odlet ve ctvrt na osm. Na letisti jsme se sesli vsichni vzorne na stanoveny cas. A pak se to stalo. Slavka postihla na letisti dalsi prihoda, osetreni v Motole bylo sice rychle, ale presto ne dost. Odleteli jsme tedy tri...
Odlet do Parize zpozden o pul hodiny, CDG jsme nejak probehli (soucasne jsme se zde take dozvedeli, ze neni sance, aby nas Slavek do par dnu dohnal - nejsou proste mista...) a uz jsme byli v davu, ktery se snazil dostat do B747 smerujiciho do Caracasu. Spolecne s nami tuto cestu absolvovaly i dalsi dve ceske skupiny mirici do Kostariky. Caracas je velke a zmatene letiste. Sice velkoryse vybudovane, jenom jaksi nezbylo na informacni system. Jen malym zazrakem se zrejme kazdy nakonec dostane, kam ma namireno. Letadlo letelo drive, v podstate nam to vyslo akorat.
A tak nas v San Jose ani neprekvapilo, ze batuzky a kola nedorazily. Ale zaroven nas v San Jose prekvapilo:
1) male, ale hrozne prijemne az utulne letiste
2) kvalifikovany urednik, ktery mel prehled a rychle vyridil nezbytne formality ohledne bagaze
3) perfektne fungujici taxisystem, diky nemuz jsme za par minut byli v nasem hotylku v nedalekem mestecku Alajuela.
Zkratka Kostarika se v prvnich dojmech predvedla opravdu pokud mozno v nejlepsim svetle (i kdyz vlastne za tmy - cas je sice posunut o -7 hodin, ale slunce vychazi kolem pul seste a zapada taky tak).
A posledeni prekvapeni bylo u vecere. Pote co jsme se usadili, prisel cisnik se slovy: "Dobry vecer, jmenuji se Ronaldo a budu vasim obsluhujicim pro dnesni vecere. Doporucil bych vam..." A poveceri jsme se opravdu svalili do postele, bylo pul desate, cili doma pul pate - prave jsme byli na ceste 24 hodin.