Vamos a la playa!

V noci mne probudil nejaky debil, ktery mi primo svitil do oci. Kdyz jsem je otevrel, nebyl to debil, ale mesic, ktery svitil dirou mezi palmovymi listy jak velrybi oko. A to je v posledni ctvrti, pri uplnku se zrejme od sirakem neda spat. Jen velmi tezce jsme se loucili s timto noclehem, Divky mne sice hecovaly, at se vratim pro tenisky, ktere jsem zapomnel na predchazejicim noclehu - co je to 60 km nalehko, my tu na tebe rady pockame... Ja ale pokracuji v pokusu "Kostarikou s minimalni vybavou" a dojedu v sandalech.
Dostali jsme od "kapitana" tip na lepsi cestu, nez jsem mel naplanovanou, a po skvele snidani vyrazili. Na uvod, jak jinak jsme si strihli acko, ale pak uz to byla pohudka v opravdu zvlnene rovince. A pak konecne prisly brody, na ktere se zejmena tesila Jana. Prvni reka (Rio Bongo) byla asi 15 m siroka, vody do puli brasen, byla prijemne tepla. Brod reky Ario prisel po dvou kilometrech, byl o neco melci, ale o to delsi, brodili jsme snad 50 metru a malem se potkali se stadem krav brodicim v protismeru. A pak uz prisla plaz... Jeli jsme asi 7 km po okraji oceanu ve vhkem pisku, ktery se boril jen trosku a umoznoval jet 10-12 km/h. Byla to velika pohudka. V opustene plazove hospudce s uzasnym vyhledem na vlny jsme poobedvali a pak jsme se pomalu, ale jiste zacali vracet do civilizace. Nejprve podivne neusporadane letovisko Santa Elena, z nehoz jsme odbocili na vychod po hranici rezervace Nicoya, jedne z prvnich v Kostarice. Stoupali jsme pralesem, kolem nas pokrikovali papousci a jine ptactvo, a v korunach porvavali opice. Stoupani nemelo byt velke, jen do vysky 180 m, ale bylo... no proste kostaricke - acko na acko. Pri jednom ze sjezdu spadla Denisa v jednom z vyschlych brodu. Nastesti to nenvypada na nic vazneho, jen povrchove odreniny (loket, trosku stehno) a narazena prava ruka. Doufame, ze to do rana nijak zasadne neotece. Zatimco jsem ji osetroval, zacaly se k nam zase v korunach priblizovat opice. Nakonec se usidlily primo nad nami, ale vypadalo to, ze si spise povidaji mezi sebou, nez ze rvou na nas. Ale stejne nic moc, a tak jsme spechali s vyjetim. Jenze pri odjezdu zjistila Jana defekt predniho kola... No stravili jsme tam s opickami celkem hodinu.
Zaver uz byl bez prihod. Sjezd k mori, 7 km podel more do mestecka Montezuma. Tady jsem mel puvodne naplanovany odpocinkovy den, ktery jsme zrusili rozdelenim predchazejici etapy. jeste ze tak. Montezuma je kosmopolitni backpackerske misto, temer se slzou v oku vzpominame na klidne uplynule posledni dva dny.
Ujeto 45 km, celkem 527. Nastoupano 750 m, spime ve vysce 15 m.

P.S. Omlouvam se, obrazky zase nejsou, upload je tu sileny...